Přes nikterak nízký věk mi život přináší nemálo podnětů, které moji středoškolsky vzdělanou mysl nepřestávají překvapovat a šokovat. Jsem natolik liberální, abych toleroval kamarády a kamarádky obcující v přeplněném vlaku, přičemž heterosexualita není podmínkou. Nepřekvapí mě ani zvyšující se brutalita nezletilé mládeže a nakonec jsem se pasivně smířil i s reality show. S čím se však smířit rozhodně nedokážu, to je slovo „děfka“ pronášené na adresu mé přítelkyně a poslední dobou i drzost autorů českých filmů.

Zatímco některé komedie člověka varují včas a předem už výběrem tuctového tématu nebo jménem režiséra (Olmer, Troška), před návštěvou filmu „Non Plus Ultras“ vás varuji až já. Drzost s jakou se autoři rozhodli zprznit tak vyzývavé téma, jakým bezesporu je rozpor fotbalového fanouška, a drzost, že se marketingoví specialisté nestyděli předhodit reklamychtivé veřejnosti slavná jména ve filmu se pouze mihnoucích herců a konečně, že se vůbec opovážili vypustit toto dílo na veřejnost, vydávat ho za komedii s příběhem a co víc – ještě za něj chtít peníze – je šokující!

Dva tisíce tři sta osmdesát devět písmen (včetně mezer), poskládaných do tříset padesáti sedmi slov stačí samotným autorům filmu na to, aby celkem věrně a kompletně popsali „děj“ filmu, do kterého vložili víc jak rok práce a určitě nemálo prostředků. Když si předcházející tvrzení přečtete jako já až po shlédnutí filmu, podivíte se, nač takové plýtvání?! To co autoři nazývají dějem by se dalo shrnout do jediného souvětí. Bejčák (David Novotný), něco jako vůdce bandy tří ubohých hovádek - Pejska (Karel Zima), Vočka (Matěj Hádek) a Potápěče (Michal Novotný), prezentovaných coby tvrdé jádro sparťanských Ultras, si bůhvíproč bere pod svá ochranná křídla obstarožního bohemáka Tyčku (Vladimír Dlouhý), aby se pak zamiloval do děvčete, které mu tento proradník odloudí. Podružné příběhy tvoří jeden výjezd za bitkou do Ostravy (tam se na moment mihne Krajčo), návštěva dvou přehrávajících nalitých pokusů o fanoušky kladivářů z West Hamu a jedna noc rodiny vtíravého strýčka, strávená u Bejčákových doma. To už je ale opravdu vše. Tam kde by měl příběh začínat - totiž poskytnout divákovi rozhřešení, jak se bude vztah Bejčáka a Tyčky vyvíjet dál, v „Non Plus Ultras“ film končí. Celé se to nese v očekávání pointy a rozvinutí děje, což se sice stane, ale pak už jen nevěřícně zíráte na závěrečné titulky. S pocitem, že to snad nemůže být možné si je prohlédnete do konce a až uklizečka prahnoucí po zbytcích popkornu vás definitivně přesvědčí, že tohle skutečně bylo všechno. Někdy bych se rád vyznal v tom, co za touhu vede člověka k vytvoření takovéhoto paskvilu.

Co se vtipu týče, sem tam na něj lze přinatrefit. Otázkou zůstává, jak moc je to smích motivovaný více než kvalitou humoru spíše zoufalstvím jeho vzniku. Přeci jen, při pohledu na auto posprejované jadrnými výrazy, tak typickými pro loňský ročník Gambrinus ligy v podání modrobílých mistrů, je daleko směšnější debilita řidiče, který na severní moravě zaparkuje svoje auto s pražskou poznávací značkou přímo před východem ze stadionu! A tak bychom mohli pokračovat, jenže proč? Zkrátka, aby vznikla humorná situace, musí do ní být postavy vehnány mnohdy nelogickým až kostrbatým plynutím děje.

Povedlo se typové obsazení jednotlivých rolí. Pokud tedy pro vtip skutečně potřebujete nemluvícího a tupě se tvářícího idiota nebo koktavého drsňáka, nemohli byste vybrat líp. Horší už je to se samotným ztvárněním rolí. Nepřesvědčivé herecké výkony všech rowdies ale naštěstí vyvažují staří známí. Životem unavený výčepák Oldřich Kaiser, poněkud bláznivá Bejčákova matka Jana Hlaváčová, strýc Jiří Lábus i jeho žena Naďa Konvalinková dokazují, že není malých rolí a hravě strkají do kapsy kohokoliv z představitelů hlavních hrdinů.

Jistý díl ocenění si zaslouží i hudba. Tento typ k podobně zaměřenému filmu prostě patří a vcelku nezáleží na tom, jestli toho kterého protagonistu snesete nebo ne. Výraznější pasáže přichází tam, kde se hodí a nijak se s nimi neplýtvá.

Ovšem na komedii je tohle trošku málo, a to i na tu televizní. Když za to vysolíte týden po premiéře stopadesát Káčé, z principu si musíte připadat okradení.  Samozřejmě,  komediím se toho všeobecně hodně odpouští – být to stupidita o policajtech, nebo slátanina tisíckrát převyprávěných vtipů, možná bych to i dokázal, ale jen proto, že by mě ani nenapadlo na něco takového jít. V tomto případě šlo ovšem o téma, které mě zajímá a jeho úspěšnou likvidaci společnosti LAJKA FILM s.r.o. ještě dlouhou dobu nezapomenu.